Rubriky

13. 6. 2013

Každý najde v Nalezišti

Do 30.6. 2013 probíhá v sále Horáckého divadla Jihlava výstava tří učitelů Střední uměleckoprůmyslové školy Jihlava-Helenín, jejíž vernisáž proběhla 11.5 2013. Vystavujícími jsou jmenovitě Denisa Krausová, Jakub Tomáš a Petr Kovář.

V životě každého studenta se objeví pochybnosti nad talentem dozorujících učitelů zejména uměleckých oborů. Tato podezření obvykle nevychází z reality, nýbrž z jakési potřeby revoltovat, častěji však po neshodách studenta s učitelem. Troufám si tvrdit, že komu se myšlenka o neschopnosti kantora nikdy nevloudila do hlavy, ten lže. A právě všem, kteří s touto obavou občas zápasí, ale i těm, kteří nejsou s to si to přiznat, doporučuji navštívit výše zmíněnou výstavu a to možná co nejdřív.
„Naleziště“, jak se expozice nazývá, je živoucím důkazem o tom, že helenínští učitelé jsou na svých místech oprávněně. Vystavená díla jsou zajímavá nejen obsahově, ale splňují i mé někdy nepříliš skromné požadavky na řemeslnou zručnost, kterou od umělce očekávám. Pojďme se tedy podívat na jednotlivé vystavující.

Jakožto studentka oboru Reklamní tvorby nepřicházím příliš často do styku s kantory oboru Malby a ilustrace, proto jsem absolutně netušila, co od jednotlivých umělců očekávat. Zejména od Denisy Krausové a Petra Kováře, neboť na výstavě Jakuba Tomáše jsem v minulosti již byla.
Jelikož jsou jednotlivá díla autorů v galerijních prostorách vystavena střídavě, bylo pro mě lehké, z čisté nevědomosti, myslet si, že jednoduché kresby na černém podkladu vytvořené z nití a špendlíků patří slečně Krausové. A to z toho důvodu, že působí velmi esteticky, elegantně a žensky. O to víc jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že jejich tvůrcem je Petr Kovář. Ačkoliv zženštilost obrazů může být pro někoho degradující, pro mě to bylo důkazem nesporné Kovářovi schopnosti zachytit s citlivostí a naprostou přesností abstraktní tvary, kterým kompozičně nic nechybí, ale ani nepřebývá. Pakliže mojí první myšlenkou při pohledu na tuto tvorbu byla vzpomínka na strýce, který omotáváním nití kolem hřebíků znázorňoval kýčovité postavy animovaných filmů, je lichotivé, že stejnou technikou bylo dosaženo tak střídmého a minimalistického výtvoru. Takže za mě ano.

Mým druhým překvapením byly práce Denisy Krausové. Z bůhví jakého důvodu jsem nepředpokládala, že bych u ní mohla nalézt zátiší z harampádí, příšer a zdechlin. Zátiší byla situována do městského prostředí a tím z nich vystupovala určitá absurdita. Měla jsem ovšem pocit, že přinášejí i nějaké poselství. Zdánlivě nesouvislé koláže mrtvol, starých věcí a prazvláštních tvorů jakoby svým umístěním upozorňovaly na problematiku městského života. Je dost možné, že tato výpověď nebyla vůbec prvoplánová, nebo o ní autorka ani neuvažovala. Nicméně k tomuto pocitu velice dopomáhal nádech barev, který byl omšelý a trochu smutný, stejně jako jsou občas omšelá a smutná i města.

Díla posledního, třetího z vystavujících, Jakuba Tomáše, šla určit bez váhání. Tomáše prozradily nejen velikostně i tvarově nestandardní formáty, ale především jeho rukopis, který je nezaměnitelný. Krabicové vyobrazení budilo dojem, že postavy i předměty nejenom plátno přesahují, ale k divákovi hovoří a v nespatřených chvílích žijí vlastními životy. Dynamická plastičnost, se kterou autor pracoval, navíc dílům přidávala charakter soch, při čemž mi vyvstala vzpomínka na dějiny umění a baroko. Jediné, co bych malíři vytkla, byl obraz s název „Still Life“, který ač byl podobného konceptu, jakýmsi způsobem vybočoval z řady a tím narušoval ucelenost série.

Shrnu-li tedy své celkové pocity, musím podotknout, že jsem u sebe již dlouho neshledala tak kladnou vnitřní reakci. Přestože vystavené obrazy díru do světa neudělají, bezesporu vypovídají o nesporných kvalitách helenínského učitelského sboru.

Žádné komentáře:

Okomentovat