Do 30.6. 2013 probíhá v sále
Horáckého divadla Jihlava výstava tří učitelů Střední
uměleckoprůmyslové školy Jihlava-Helenín, jejíž vernisáž
proběhla 11.5 2013. Vystavujícími jsou jmenovitě Denisa Krausová,
Jakub Tomáš a Petr Kovář.
V životě každého
studenta se objeví pochybnosti nad talentem dozorujících učitelů
zejména uměleckých oborů. Tato podezření obvykle nevychází z
reality, nýbrž z jakési potřeby revoltovat, častěji však po
neshodách studenta s učitelem. Troufám si tvrdit, že komu se
myšlenka o neschopnosti kantora nikdy nevloudila do hlavy, ten lže.
A právě všem, kteří s touto obavou občas zápasí, ale i těm,
kteří nejsou s to si to přiznat, doporučuji navštívit výše
zmíněnou výstavu a to možná co nejdřív.
„Naleziště“,
jak se expozice nazývá, je živoucím důkazem o tom, že
helenínští učitelé jsou na svých místech oprávněně.
Vystavená díla jsou zajímavá nejen obsahově, ale splňují i mé
někdy nepříliš skromné požadavky na řemeslnou zručnost,
kterou od umělce očekávám. Pojďme se tedy podívat na jednotlivé
vystavující.
Jakožto studentka
oboru Reklamní tvorby nepřicházím příliš často do styku s
kantory oboru Malby a ilustrace, proto jsem absolutně netušila, co
od jednotlivých umělců očekávat. Zejména od Denisy Krausové a
Petra Kováře, neboť na výstavě Jakuba Tomáše jsem v minulosti
již byla.
Jelikož jsou
jednotlivá díla autorů v galerijních prostorách vystavena
střídavě, bylo pro mě lehké, z čisté nevědomosti, myslet si,
že jednoduché kresby na černém podkladu vytvořené z nití a
špendlíků patří slečně Krausové. A to z toho důvodu, že
působí velmi esteticky, elegantně a žensky. O to víc jsem byla
překvapená, když jsem zjistila, že jejich tvůrcem je Petr Kovář.
Ačkoliv zženštilost obrazů může být pro někoho degradující,
pro mě to bylo důkazem nesporné Kovářovi schopnosti zachytit s
citlivostí a naprostou přesností abstraktní tvary, kterým
kompozičně nic nechybí, ale ani nepřebývá. Pakliže mojí první
myšlenkou při pohledu na tuto tvorbu byla vzpomínka na strýce,
který omotáváním nití kolem hřebíků znázorňoval kýčovité
postavy animovaných filmů, je lichotivé, že stejnou technikou
bylo dosaženo tak střídmého a minimalistického výtvoru. Takže
za mě ano.
Mým druhým
překvapením byly práce Denisy Krausové. Z bůhví jakého důvodu
jsem nepředpokládala, že bych u ní mohla nalézt zátiší z
harampádí, příšer a zdechlin. Zátiší byla situována do
městského prostředí a tím z nich vystupovala určitá absurdita.
Měla jsem ovšem pocit, že přinášejí i nějaké poselství.
Zdánlivě nesouvislé koláže mrtvol, starých věcí a
prazvláštních tvorů jakoby svým umístěním upozorňovaly na
problematiku městského života. Je dost možné, že tato výpověď
nebyla vůbec prvoplánová, nebo o ní autorka ani neuvažovala.
Nicméně k tomuto pocitu velice dopomáhal nádech barev, který byl
omšelý a trochu smutný, stejně jako jsou občas omšelá a smutná
i města.
Díla posledního,
třetího z vystavujících, Jakuba Tomáše, šla určit bez váhání.
Tomáše prozradily nejen velikostně i tvarově nestandardní
formáty, ale především jeho rukopis, který je nezaměnitelný.
Krabicové vyobrazení budilo dojem, že postavy i předměty nejenom
plátno přesahují, ale k divákovi hovoří a v nespatřených
chvílích žijí vlastními životy. Dynamická plastičnost, se
kterou autor pracoval, navíc dílům přidávala charakter soch, při
čemž mi vyvstala vzpomínka na dějiny umění a baroko. Jediné,
co bych malíři vytkla, byl obraz s název „Still Life“, který
ač byl podobného konceptu, jakýmsi způsobem vybočoval z řady a
tím narušoval ucelenost série.
Shrnu-li tedy své
celkové pocity, musím podotknout, že jsem u sebe již dlouho
neshledala tak kladnou vnitřní reakci. Přestože vystavené obrazy
díru do světa neudělají, bezesporu vypovídají o nesporných
kvalitách helenínského učitelského sboru.
Žádné komentáře:
Okomentovat